Součást charakteristiky slova, slovního tvaru, ale také syntaktické konstrukce nebo celkové výstavby sdělení, která reflektuje jeho využití v různých typech textů. Pojem přesahuje z nauky o užívání jaz. (↗stylistiky) do nauky o jaz. jako systému. Základem klasifikace stylových příznaků v rámci spis.jaz. je pojem prostředek stylově/slohově neutrální (bezpříznakový); ten lze užít v textech různých stylů. Od něho se odlišuje prostředek stylově/slohově příznakový, náležitý jen v omezeném okruhu textů. Ten má stálou stylovou hodnotu (viz ↗stylém), která je patrna i mimo konkrétní text.

V gramatikách a ve výkladových slovnících se stylový příznak běžně uvádí u slov a jejich tvarů tam, kde se odchyluje od stylové bezpříznakovosti, neutrálnosti (např. kniž. já píši, ale neutrální já píšu; kniž. pěstba, ale neutrální pěstování; neutrální panelový dům, hov. panelák aj.). Uvedením stylového příznaku autoři normativních příruček upozorňují na objektivní styl, ve kterém je užití daného výrazového prostředku náležité, kde patří do jeho normy (viz ↗stylová norma), jde tedy o údaj řečově predikční. Oblast stylistiky přesahuje údaj o nespisovnosti výrazového prostředku (viz ↗spisovný jazyk, ↗národní jazyk), i když sama nespisovnost má důsledky pro stylizaci: nespis. prostředky mohou dobře sloužit v soukromé komunikaci (viz ↗prostěsdělovací styl), která se obyčejně nepodřizuje spis. normě, v jiných oblastech však je jejich užívání stylizačním nedostatkem n. (zejména v krásné literatuře) ↗aktualizací; viz též ↗spisovná čeština, ↗kodifikace, ↗jazyková správnost. Charakteristiky stylových příznaků se v normativních materiálech vyvíjejí spolu s proměnami č. národního jazyka; pro současnost je typický přesun výrazových prostředků z vrstvy obecné (viz ↗obecná č.) do hov. a postupná neutralizace tohoto stylového příznaku; do spis.jaz. byly např. pojaty co dublety dříve obecněčeské tvary jako moct, zapíchnul, varianty slov jako rozhlídnout se, brejle, výrazy jako kombi ‘druh karoserie’, přezaměstnanost, slovesné vazby typu učit se matematiku.

U prostředků nižších jaz. rovin včetně pravopisu lze stylově příznakové prostředky seřadit na ose

přičemž všechny pozice nemusí být pro konkrétní prostředek obsazeny: theorie (kniž. až arch.) – teorie (neutrální); káži (kniž. až arch.) – kážu (neutr. i hov.); povstavši z křesla ... (kniž.) – když povstala z křesla ... (neutr.); žena, jež přišla (knižní) – žena, která přišla (neutr.) – žena, co přišla (hov.); viz také ↗výrazová konkurence. Platí to i pro výslovnost, kde se počítá v rámci spis.jaz. s výslovností explicitní, neutrální a implicitní (viz ↗ortoepie).

V rovině pojmenování je škála stylově příznakových prostředků mnohem širší a specifikace příznaků jsou i více propracovány než pro jiné jazykové roviny; prolíná se totiž s údaji o frekvenci, expresivitě, všímá si rozdílu mezi pojmenováním domácím a přejatým, terminologickým a neterminologickým, jednoslovným a víceslovným apod. (✍Krčmová, 2003). Mimo rámec spis. normy stojí ↗dialektismy (prostředky jednotlivých nářečí), ↗interdialektismy (lexémy společné určité skupině nářečí, viz ↗interdialekt), výrazy regionální, např. ↗moravismy. Zvláštní postavení mají prostředky obecné (též obecněčeské; viz ↗obecná č.), které mají značné územní rozšíření. Mimo spis.jaz. zůstávají také ↗sociolektismy (profesionalismy, slangismy, argotismy; viz ↗sociolekt).

Na základě (stálého) stylového příznaku jsou vymezovány především ↗termíny, jež mají příznak „odbornosti“ a jejichž místo je v textech odborného funkčního stylu. Příznakové jsou také ↗poetismy, tj. lexémy užívané s výrazně poetizačním účinkem v krásné literatuře, zvl. poezii (výšinný, úběl), a ↗publicismy, výrazy (významy výrazů) n. frazémy užívané především na stránkách denního tisku (z dobře informovaných míst ‘nemohu‒nechci udat zdroj zprávy’). K výrazovým prostředkům s primárním příznakem stylovým patří prostředky hovorové neboli ↗kolokvialismy (viz ↗spisovná č.), jež náležejí do spis. ↗normy, i když ne vždy jsou i kodifikovány (např. jazykář, skicák, mateřinka atd.). Jistým protikladem k prostředkům hovorovým jsou prostředky knižní, kterých se užívá zpravidla v komunikaci oficiální, a to zejm. písemné: hovořit – mluvit, pět – zpívat. Ve spis. normě dochází k posunu řady prostředků kniž. do pozice ↗archaismů, prostředků zastaralých, které jsou v povědomí uživatelů spis.č. spjaty s jejími staršími fázemi (babictví ‘porodnictví’, bití (na knize) ‘kování’, hotovati ‘připravovat’, jíti k někomu na potaz ‘poradit se s ním’, spojka anžto ‘poněvadž’ aj.). V dnešních textech se objevují jen tehdy, je-li jejich užití zvlášť motivováno. Od archaismů se odlišují ↗historismy, výrazy, které pojmenovávají skutečnosti dnes zaniklé (např. purkmistr, konšel, karcer, škorně, kadrila ‘čtverylka’ apod.).

V textech mohou být stylově příznakové prostředky užívány ve shodě s celkovým stylem textu jako součást jeho normy (viz ↗norma stylová), např. kolokvialismy v textu prostěsdělovacím, publicismy v denním tisku, n. se mohou stát prostředkem ↗aktualizace.

Stylová příznakovost může být rozšířena i nad úroveň lexému (jednoslovného n. frazému) a jeho tvaru. Příznaková totiž může být také syntaktická stavba textu a jeho stavba textová včetně ↗horizontálního členění a ↗vertikálního členění. To platí zejm. pro typické prostředky rétorické (řečnické otázky, zvolání aj.; viz ↗rétorický styl). V tomto případě nelze počítat s osou od knižnosti k hovorovosti a nespisovnosti, adekvátní je brát v úvahu buď mluvenost a psanost a její promítnutí do textu (viz ↗prostěsdělovací styl), n. míru propracovanosti stavby celého textu (Krčmová v ✍Čechová & Krčmová ad., 2008:132–137). Stylistická charakteristika heslových slov, lexikálních jednotek (významů) a užití slov, výskytů viz ✍SSČ (1994:645). Viz též ↗stylém a ↗příznakovost jazykových prostředků.